Pagina:Odissea (Morino).djvu/41


odissea i - vv. 139-170 41

ἦ τοι ὁ φορμίζων ἀνεβάλλετο καλὸν ἀείδειν, 1551
αὐτὰρ Τηλέμαχος προσέφη γλαυκῶπιν Ἀθήνην2
ἄγχι σχὼν κεφαλήν, ἵνα μὴ πευθοίαθ᾽ οἱ ἄλλοι·
«ξεῖνε φίλ᾽, ἦ καί μοι νεμεσήσεαι, ὅττι κεν εἴπω;3
τούτοισιν μὲν ταῦτα μέλει, κίθαρις καὶ ἀοιδή,4
ῥεῖ᾽, ἐπεὶ ἀλλότριον βίοτον νήποινον ἔδουσιν, 1605
ἀνέρος, οὗ δή που λεύκ᾽ ὀστέα πύθεται ὄμβρῳ6
κείμεν᾽ ἐπ᾽ ἠπείρου, ἢ εἰν ἁλὶ κῦμα κυλίνδει.7
εἰ κεῖνόν γ᾽ Ἰθάκηνδε ἰδοίατο νοστήσαντα,8
πάντες κ᾽ ἀρησαίατ᾽ ἐλαφρότεροι πόδας εἶναι9
ἢ ἀφνειότεροι χρυσοῖό τε ἐσθῆτός τε. 165
νῦν δ᾽ ὁ μὲν ὧς ἀπόλωλε κακὸν μόρον, οὐδέ τις ἡμῖν10
θαλπωρή, εἴ πέρ τις ἐπιχθονίων ἀνθρώπων11
φῇσιν ἐλεύσεσθαι· τοῦ δ᾽ ὤλετο νόστιμον ἦμαρ.
ἀλλ᾽ ἄγε μοι τόδε εἰπὲ καὶ ἀτρεκέως κατάλεξον ·12
τίς πόθεν εἰς ἀνδρῶν; πόθι τοι πόλις ἠδὲ τοκῆες; 17013

    quel che di sè stesso dice al l. XXII 347. αὐτοδίδακτος δ᾽ εἰμί, θεὸς δέ μοι ἐν φρεσὶν οἴμας παντοίας ἐνέφυσεν. — ἀνάγκῃ: altrettanto dirà al luogo citato. Nota la pos. privilegiata.

  1. 155. ἦ τοι ὁ, formola di trapasso = or egli....». — φορμίζων: la φόρμιγξ è la lira. — καλόν: avv.
  2. 156-7. προσέφη: est adlocutus. — πευθοίατο — πεύθοιντο.
  3. 158. ἦ | καὶ | μοί.... forma d’interrog. = al ne enclit. lat. — νεμεσήσεαι = νεμεσήσῃ, ft. m. di νεμεσάω. — ὅττι = ὅτι. — κεν = ἄν.
  4. 159. τούτοισιν, in princ. di v. rileva bene lo spregio. — κίθαρις καὶ ἀοιδή: sopra aveva detto μολπή τ’ ὀρχηστύς τε.
  5. 160. ῥεῖα: facile. — νή-ποινον: impunemente, a ufo.
  6. 161. πύθεται: marciscono. Il quadro desolato si lascia comparare con ciò che delle sue ossa dice Manfredi: «or le bagna la pioggia e move il vento». — ὄμβρος: pensa a imber.
  7. 162. κείμενα: pietà di figlio! ei le vede, quelle ossa abbandonate, senza che mano amica le componga nella pace del sepolcro; e le vediamo anche noi, per la pos. privilegiata della parola. — ἤπειρος, è la terra ferma, per dove si passa (ᾖ e περάω). — κυλίνδει: cfr. κύλινδρος, il cilindro.
  8. 163. ἰδοίατο = ἴδοιντο: il sogg. è chiaro.
  9. 164. κε = άν, regge ἀρησαίατο = ἀρήσαιντο (ἀράομαι: cfr. ἀρητήρ).
  10. 166. ὁ, senza nominarlo, come sopra κεῖνον: sempre presente alla mente del figlio!
  11. 167. θαλπωρή, speranza, sollievo. — εἴ περ: neanche se. — φῆσιν (φῇ): il cong. è retto da εἴ περ.
  12. 169. Tel. s’avvede d’essersi lasciato trasportare dall’onda amara dei ricordi e dello sdegno, quasi dimenticandosi dell’ospite: bruscamente si ripiglia, e il passaggio, come il rimpianto, è indice di meravigliosa intuizione psicologica.
  13. 170. πόθεν.... ἀνδρῶν: unde gentium? — Cfr. Properzio I 22. Qualis et unde genus, qui sint mihi, Tulle, penates Quaeris.